JAN BRABENEC

Eva Jandejsková sáhne po plátně a barvách. Maluje. Obrazy jsou zprvu, jakoby z keramiky utvořené, mají prostor původního Evina vnímání hmoty, jsou jinak barevné, jsou něžné, jako její vnímavé srdce a moudré svými tématy. Jsou zarámované dobrým nápadem. Jsou jiné. Jsou plné nalézání. Mají odvahu, nevnucují se, žijí svým životem, jsou svým vlastním světem. Eva Jandejsková svá díla ani nemusí podepisovat, její rukopis je patrný a lze jej rozeznat okamžitě. Eva prošla mnoho zemí, poznávala cizí mrav i kraje, vystavovala své práce tam, kde jim to slušelo a při tom stále hledala. Teprve po klopotném cestování po světě a jeho zvlášnostech docestovala domů, do Prahy, do svého ateliéru, který je nasycen tvořením a poznáním, že svět tvorby není jen inspirace, literatura a podněty zvenčí, nikoli, svět tvorby je uvnitř v člověku, v jeho snech a poznání, v jeho pochybování a nalézání,tvorba umělce je jeho život sám a každé dílo, každý obraz je jeho autoportrét...



SYLVA DANÍČKOVÁ

Pohár vína je v její ruce královský a sklenice vody třpytí skromnost. Nepoletuje, netěká, roste ze země. Prý nezpívá, ale slyší zpěv, zpěv nestvořených míst. Navštěvuje ten kraj cestami, jež se jí samy otevírají, zatímco hosté kolem ní mluví, o umění, o životě, o osudech. Usazena v křesle nad deskou obrazu opřenou o koleno, naslouchá – tady? Tam? - a klůckem namočeným do barvy přitom roztírá obrys, který začíná vznikat a stane se možná tváří, možná oblakem, mostem nad řekou. Je člověkem hluboké, ničím a nikým nezničitelné radosti, i když na mostě ke katedrále zůstává Poutnicí...



JIŘÍ ŠETLÍK

„Ušlechtilá skromnost její keramiky vyvolávala zájem publika, který přehlušil projevy nevraživého přehlížení.  Sběratelé oceňovali cit pro dekorativnost a barevnost tvarů vypálené hmoty i autorčinu představivost,“ napsal v jejím životopise v roce 2007 kunsthistorik Jiří Šetlík.



O.F.KORTE

„Cením si odvahy velice plachého člověka, ptáčka na větvi, který dokázal čelit všem vnějším vlnám a ideologiím a mluví svou vlastní řečí,“ uvedl také v článku časopisu Květy Korte v roce 1997.



ILJA HURNÍK

„Ve Vašich dílech je snovost i duchovnost, abstrakce i reálnost věcí, někde jen tušená, ale hluboce poznaná. Hlasy jakoby odjinud ale skládají se do tohoto světa a člověk je přijímá, jsou hned jeho,“ napsal v dopise Evě Jandejskové hudební skladatel Ilja Hurník v roce 1997, když zhlédl její výstavu v pražské Portheimce.